"Samota zabíjí víc než závislosti."

21.08.2017

Nedávno jsem dostala zajímavý dotaz od svého kamaráda. Rozhodla jsem se nakonec se o něj s Vámi podělit a napsat tento článek. 


Najednou mi jen tak říká: "Zajímal by mě tvůj názor na tento komentář "Samota zabíjí víc než závislosti." První, co mě napadlo: "Cože? Proboha, co to je zase za moudro? Co tím chtěl autor říct?" Poslední dobou se totiž objevují úplně všude, ale málokdy má jejich význam hlavu a patu. Nejprve jsem vůbec nechtěla vyjadřovat. Ale nedalo mi to a pořád jsem nad tím přemýšlela. Co vlastně vede lidi přemýšlet nad něčím takovým. A co vede mého kamaráda nad tím přemýšlet, jak to vlastně chápe on a proč se mě na to vůbec ptá. Nakonec jsem přece jen odpověděla, i když jsem tušila, že se mu můj názor nebude vůbec líbit.

"To přece nemůžeš porovnávat," začala jsem zlehka. Jeho udivený výraz mluvil za vše. Dobře, říkala jsem si, budu na to muset jít trochu jinak. "Dobře, rozebereme si tu větu. Porovnáváme, co je horší, jestli závislost nebo samota. Co je podle tebe závislost? Můžeš mi to nějak zkusit ve zkratce popsat? Nebo říct, jak se projevuje?" požádala jsem ho. Potřebovala jsem vědět, jestli alespoň tuší, o čem mluví. Pár odpovědí z něj sice vypadlo, ale byla to taková změť myšlenek a pocitů, ale nic konkrétního. Nic, co by závislost jednoznačně vysvětlovalo. "Oukej, jednoduše je to touha po něčem, co nám dává něco příjemného. Pro lepší pochopení to zkusím přirovnat k něčemu lehčímu jako je třeba čokoláda. Je to nakolik příjemné, že to chceme znovu a znovu. Ten pocit, jak se ti rozplývá na jazyku, ta dokonalá chuť čokolády. Ať chceš nebo ne, vykouzlí ti úsměv na tváři. Kdo by nechtěl zažívat jenom příjemné věci? Dát si ještě jeden kousek, aspoň jeden malý čtvereček. S tím souhlasíš?", ujišťovala jsem se, že stíhá sledovat mé myšlenkové pochody. "Jasně, s tím souhlasím," přikyvuje. "Takže co to je závislost víme. Jak se projevuje?", pokračuju, "Máme nutkání, touhu, puzení k dané věci, osobě nebo činnosti - pro nás čokoládě. Časem se dostaneme do fáze, že si ji nedokážeme přestat kupovat, že se jí nedokážeme vzdát. Nechceme o ni přijít, nebo máme strach, že o ni přijdeme. Byli bychom přece blázni se jí dobrovolně vzdát. Ještě pořád totiž cítíš její chuť na jazyku. A co kdybychom o ni opravdu nakonec přišly?" s otazníkem ve tváři sleduju, jak mu to šrotuje v hlavě. Chvíli přemýšlí a nakonec přece jen odpoví: "No, neměl bych ji, ale....?" Abych mu to usnadnila, vysvětluju dál: "Přesně. Najednou bychom byli bez ní. Když ji nemáme, chybí nám, najednou jsme bez ní tak nějak prázdní. A tahle naše "závislost" (ať už v jakékoli formě) ti ta prázdná místa umí krásně vyplnit. Najednou máš pocit naplněnosti a spokojenosti. Ale bez toho to pořád nějak není ono." Vidím, že souhlasně přikyvuje. "Jak se cítíš, když ti něco nebo někdo chybí? Cítíš se sám. A tím se dostáváme od závislosti k samotě."

Jen co jsem dopsala odpověď mi došlo, že tohle není první člověk, co se mě ptá na samotu. V současnosti nemám přítele a pokaždé když mluvím se svou kamarádkou, zeptá se mě": "Co ty a chlapi?" Opět jsem se dostávala ke stejnému tématu. Samota, samota a zas ta samota. Jak to vlastně je s tou samotou? Proč je to téma, které každý zmiňuje a každý nad ním přemýšlí. Když jsem odpovídala už asi posté, že já jsem šťastná i bez partnera, říkala jsem si, jak je to možný? Kdy se to stalo?

Zavzpomínala jsem na dobu, kdy jsem šílela z každé minuty, kdy jsem byla sama. Abych unikla každé chvilce o samotě, psala jsem a volala kamarádům, snažila se věnovat svým koníčkům. Hledala aktivitu, kterou bych se zabavila. Ono i to hledání totiž "zabaví" na nějakou tu hodinku. Ale takových výplní je celá řada. Já jsem se ji bravurně naučila vyplňovat partnery. Řekla bych, že jsem se stala mistryní ve vyplňování volných míst v mém srdci, hlavě, duši, prostě kdekoli jsem to místo viděla nebo cítila. Šup tam s něčím. Jako správný závislák jsem neustále prahla po partnerské lásce. Když jsem přišla o jednoho partnera, brzo se našel druhej. To že ani jeden partner samozřejmě nebyl takový, jak jsem si představovala, už přece nebylo důležité. Každej má přece chyby. Hlavně že jsem s někým. Bohužel po nějaké době s partnerem jsem zjistila, že to není tak úplně v pořádku a že nejsem tak úplně šťastná, jak jsem čekala. Znovu jsem přemýšlela proč ne? A přicházela stále stejná odpověď: není ten pravý. Tichý hlásek uvnitř mě mi nedal pokoj. Otravoval a hlodal. Nemohla jsem ho vyhnat z hlavy a musela jsem nad tím přemýšlet čím dál častěji. "Dobře a co mám jako dělat? Mám odejít?", ptala jsem se toho otravného hlasu v mé hlavě. Ještě než mi stihl něco odpověď, už jsem křičela: "Ale já ho miluju, já ho nechci opustit, on není zas tak hroznej a když chce, tak je na mě moc hodnej." Babka vševědka v hlavě se nedala: "Když chce? Jak často chce? A to ti stačí?". I když bych to nikdy na světě nepřiznala nahlas, nestačilo. Samozřejmě že jsem chtěla víc. Ale.... co když víc nemůžu mít? Co když odejdu a už lepšího chlapa nepotkám? Co když budu litovat svého rozhodnutí? Co když další chlap bude ještě horší? Zatím to tak nakonec vždycky dopadlo. A.... co když nakonec zůstanu sama? TO JE PŘESNĚ ONO. Co nejhoršího by se mi mohlo v životě stát než být sama. Sama jako kůl v plotě. Nic horšího už jsem si neuměla představit. Cokoli jen nezůstat sama.

Vrátím se k odpovědi, kterou jsem dala kamarádovi na jeho otázku, která tohle všechno rozvířila. Takže co je horší? Závislost? Samota? Vždyť takhle se to porovnávat nedá. To je jako bychom chtěli tvrdit, že svět je jen černej nebo jen bílej. Život má přece obrovskou škálu šedých odstínů, ale dokonce i barev. Mohla bych dokonce tvrdit, že samota je jedním extrémem a závislost extrémem druhým. Ale pořád se pohybujeme na hranici možného. A co je cílem? Pokusit se najít střed, nějakou rovnováhu, ve které se budeme cítit dobře. Nepohlceni ani jedním ani druhým. Potom nedovolíme nikomu a ničemu, aby nás to zabíjelo. Jak ho můžeme najít a kde ho máme hledat? Tato cesta k vlastnímu středu není vždy jednoduchá.

Ani má cesta taková nebyla, spíš bych řekla, že byla více než strastiplná. Život, vesmír, Bůh, prostě ať už to je kdokoli nebo cokoli mi nedal prostor takhle žít věčně. Zkoušky byly čím dál těžší a bylo jich čím dál víc. Motala jsem se ve svém životě plným nepříjemných zvratů a situací a nevěděla jak dál. Pak jsem najednou pochopila v čem je zakopaný pes. Najednou jsem to viděla a chápala. Já prostě nedokážu být sama. A nejen že nedokážu, já hlavně nechci být sama. Ale proč? Co je lepšího na tom, když jsem s někým, než když jsem sama. To je přece jasný. Oni mi přece dávají lásku. S nimi jsem krásná, úžasná, šikovná, skvělá, prostě nejlepší. A ten pocit, že je někdo vedle mě. Že je někdo se mnou a já nejsem na všechno sama. Když jsem sama, jsem krásná, úžasná, šikovná, skvělá, prostě nejlepší? Ani náhodou. Ha.... To je zajímavé. Proč s nimi ano a sama ne? Kdo určuje, jaká jsem, když nikoho nemám? Nejspíš já sama, když tu nikdo jiný není. A najednou zjišťuju, že já sama sebe nemám ráda. Ale vůbec ráda. Co si to namlouvám, já se doslova nesnáším, nelíbím se sama sobě, nelíbí se mi, jak vypadám, jak se chovám, co říkám, co jsem, kdo jsem. Vždyť já vlastně ani nevím, kdo jsem a už se nesnáším. Odkud se bere ta neskutečná nenávist vůči sobě samé? Nedivím se, že sama se sebou nechci být sama, když se pořád hodnotím, pořád se mi na sobě něco nelíbí a pořád si říkám, co jsem zase udělala špatně, nebo jak bych měla dělat věci jinak. Že bych vlastně měla být jiná, než jaká jsem. Ale to není tak jednoduchý se přece změnit. Žiju se sebou už hodně dlouho na to, abych věděla, že tak jednoduchý to vážně není. No ale musím se o to přece aspoň pokusit. Musím se začít mít aspoň malililililinkato ráda. Jinak nevím, jak tohle celé dopadne.

Nebudu tvrdit, že to bylo jednoduché a šlo to všechno samo a hned. Ani náhodou. Bojovala jsem sama se sebou. Přemlouvala jsem se. Přesvědčovala sama sebe, že musím jít a řešit i situace, které mi nejsou příjemné a do kterých se mi nechce. Ale už tehdy jsem věděla, že to je jediná cesta. Zatnout zuby, jít do boje, bojovat a hlavně vyhrát. To mě pořád popohánělo v tom jít dál. A já jsem musela jít dál a vyhrát.

A teď? Dívám se na sebe do zrcadla. "Miluju tě", říkám té krásce v zrcadle. Dívám se na ni jako bych ji viděla poprvé v životě, dívám se do těch nádherných očí zalitých slzami a šeptem dodávám: "Jsi pro mě vším." Usmívám se a po tvářích mi stékají slzy. Jsou to slzy lásky a vděčnosti. Stálo to za ten čas strávený čištěním. Stálo to za ty slzy, které musely ven. Stálo to za to najít odvahu a jít do toho. Stálo to za tenhle neuvěřitelný okamžik vnitřního klidu, míru, lásky a spokojenosti. Jsem sama a jsem šťastná. A proč? Protože já nikdy nebudu sama. Vždy se mnou bude ta kráska v zrcadle, co mě bude milovat takovou jaká jsem a bude se mnou navždy.

Pokud zvládneš naplno milovat sám sebe, věr tomu, že i partner v tobě uvidí tu úžasnou bytost, kterou v sobě vidíš ty sám. Váš vztah už nebude o vyplňování prázdných míst, nebude to láska závislá. Tahle láska je postavena na jiných základech. Nepochopíš, dokud to nezažiješ. Tak najdi v sobě sílu to změnit. Seber veškerou odvahu k tomu, abys našel sám sebe a svou rovnováhu. Vše ostatní už přijde samo.

S láskou a vděčností
Nikol Bogdanová
Certifikovaná terapeutka