Cestou smrti a znovuzrození 

16.04.2018


Budu zcela upřímná jak k Vám, tak k sobě. I já na sobě neustále pracuju a snažím se posunout dál. Zlomit ty hranice, ve kterých jsem chycená v danou chvíli svého života. Ano, jsem terapeutkou. Ano, ušla jsem dlouhou cestu. Člověk by si řekl: "Ta už má všechno zpracované." Ale opak je pravdou. Čím víc na sobě pracuju, tím víc zjišťuju, že je přede mnou ještě dlouhá cesta. Cesta, která mě stále vede do větších hloubek. Není to konec. Ne pro mě.


Zúčastnila jsem se kurzu, který mě neskutečně překvapil. Možná to bude znít povýšeně, ale tohle se mi nestává často. Chci se podělit o to, co jsem tam prožila. Co jsem se naučila. Kam mě to posunulo. Dál pomohlo v porozumění a pochopení celé té záhady života tady na Zemi. Protože jen takto jsem schopná předat to, co je opravdu důležité, skrze vlastní prožitky a zkušenosti. Vím, že to nebylo a není důležité pouze pro mě. Věřím a i doufám, že se stanou inspirací pro ty, kteří jsou na stejné cestě.

Přestože to často nedělám, rozhodla jsem se udělat výjimku a sdílej veškeré pocity i pravdy, které ke mně přišly. A i přesto jsem přesvědčena, že si nebudete schopni ani zdaleka představit ten zážitek, pokud jste ho sami už neprožili. Pokusím se ho alespoň zlomkem přiblížit. Je to hodně osobní a intimní záležitost, vše jde naprosto ze mě, vše je subjektivní a podané, jak nejlépe jsem schopna v tuhle chvíli.

Možná je tento článek pro ty, kteří jsou na začátku své cesty až moc velké sousto. Ale je to takto naprosto v pořádku. Pro Vás je to jenom informace, že je něco víc, něco dál. Něco, co v tuto chvíli nedokážete úplně pochopit. Zatím. Vše má svůj čas.

Během jednoho cvičení vcházíte do té tajuplné osoby uvnitř Vás. Popisujete, kdo je, co je, jaké vlastnosti má. Snažíte se najít převážně ty krásné, pozitivní a ctnostné. Ale někdy se stane, že to nejde tak jednoduše. Někdy nejste schopni přijmout jedinou krásnou vlastnost a neustále nad všemi špekulujete. A v tu chvíli musíte přejít k těm negativním vlastnostem, abyste byli schopni přijmout a vidět i ty pozitivní. I když si myslíte, že jste jediní, kteří tuhle osobu znají. Zjistíte, že lidé kolem Vás ji znají mnohem lépe než vy sami. Dokonce i ti, kteří Vás vidí prvních pár minut. Najednou z nic začnou padat vlastnosti, které nečekáte, které nechcete slyšet, které nechcete dokonce ani přijmout, přestože víte, že přesně tohle je ta osoba uvnitř Vás, že tohle jste Vy. Že tohle je to JÁ, které se snažíte před okolím skrýt. Ale čím více se snažíte, tím více je pro ostatní viditelné. Slova, která ke mně přišla a cloumala se mnou, byla temná, destruktivní, chladná, zlostná, hloupá, dravá, nespokojená, závistivá. Všechno tohle jsem stokrát zpracovávala. Přesto to opět vyplavalo napovrch a nutilo mě ke konfrontaci. Když ovšem přisel lektor se slovy: "Mrtvá. Ty jsi mrtvá. Ty jsi umřela. Je to už hodně dávno. Byla jsi hodně malá." V tu chvíli jsem cítila, že ťal do živého. Přesně tak jsem se poslední týdny cítila. Úplně bezpocitová, bez radosti ze života, bez chuti do života, prostě oživlá mrtvolka. Najednou se prolomily všechny mé obranné bariéry a já prolévala potoky slz. "Jak je tohle možné, že po vší té práci, přijde něco tak ochromujícího a do srce bodajícího," ptala jsem se sama sebe. To přece není možné. Všechen ten čas. Všechna ta práce na sobě. Všechny vyhozený peníze z okna. Všechny roky, měsíce, týdny, dny i hodiny mýho života. Ať se snažím sebevíc, bylo to všechno tak zbytečné. S tímto pocitem jsem večer ulehala do postele.

Druhý den jsem sebrala zbytky síly a vydala se opět na pokračování kurzu. Vůbec se mi nechtělo, ale přece jen jsem byla zvědavá na další cvičení, i když vnitřně už moc sil nezbývalo. Poslední den, ten už prostě musím zvládnout. To, co přišlo, jsem absolutně nečekala. Možná ještě míň než tu svou "smrt". Pocit absolutního odporu se ve mně vzbouřil. "Já nechci." křičelo mé vnitřní já. Netušila jsem, co konkrétně nechci. Ale měla jsem pocit, že všechno nechci, nic nechci. Cvak. Najednou mi to sepnulo. Tohle je mé životní nastavení v tuhle chvíli mého života. Obranný, záchranný program, který mě nutí neustále odmítat vše ve svém životě. Nechci nového partnera. Nechci novou práci. Nechci dělat tohle. Nechci tyhle kamarády. Nechci nové věci. Nechci nové zážitky. JÁ PROSTĚ NECHCI. Bylo to tak silné, že jsem cítila mravenčení v celém těle. Ruce se mi zkroutily v tak silné křeči, že vypadaly jako uschlé větve stromu. Byla jsem naprosto paralyzovaná touto emocí a nebyla jsem schopná nic víc než v tom jen zůstat, být v tom, bojovat doslova o holý život nicneděláním, prožitím a prodýcháním. Ale najednou to přešlo, bylo to pryč. Ta úleva byla ochromující. Jen jsem ležela. Cítila jsem, že tohle je konec. Nechtělo se mi zvedat. Chtěla jsem si jen na chvilku odpočinout a spočinout v tom klidu a míru.



V tu chvíli přišlo něco ... naprosto magického. V tu chvíli se ve mně rozprostřel celý Vesmír. Uviděla jsem tmu, černočernou temnotu. Všude kolem mě se rozprostřely hvězdy. Bylo jich stovky, zářily a problikávaly. Všude byla jen temnota a hvězdy. Najednou jsem pocítila neskutečný klid a svobodu. Ta tma.... Všude. "Panebože JÁ jsem ta tma, ale zároveň ta tma je mimo mě." Nechápala jsem to, ale v tu chvíli ani neměla potřebu to pochopit. Prostě jsem se tam jen vznášela a užívala si to "nic" kolem mě i ve mně. K hvězdám se přidaly takové bublinky, které za začaly spojovat. A já si uvědomila, že to je život. Takto to vše začíná. Jedna bublinka, jedna buňka, se spojuje s dalšími v tomhle prostoru ničeho i všeho zároveň. Tohle tady je ta vesmírná energie. Takhle jsem vznikla já. Takhle vzniklo i vše kolem mě. Dítě v matčině lůně. Rostlinka v půdě. Takhle vzniká život, z tohohle prostoru, z téhle tmy. Která je viditelnou tmou a zároveň vnitřním všeprostupujícím světlem. Já hloupá jsem tuhle tmu nikdy nepochopila a neustále jsem ji odmítala. Ale v ní je neskutečný život i světlo. Něco tak úchvatného a dech beroucího jsem nikdy nezažila. Opět jsem prolévala potoky slz, ale tentokrát plné dojetí a uchvácením nad tou nepopsatelnou krásou. Tohle jsem já, tohle jste i vy. Nic víc, nic míň.

Když nad tím zpětně přemýšlím. Je velký rozdíl mezi tmou, kterou zažívám v emocích a tmou, která vytváří život kolem nás. Neustále jsem četla knihy, kde bylo psané, že musím přijmout svou temnou stránku. Své stíny, své špatné já, ale nikdo pořádně nenapíše jak. To totiž nejde. Vy to musíte zažít. Musíte pocítit ten rozdíl. Potom budete schopni to pochopit. Oddělit. Přijmout. Propustit. Nechat odejít.

Moc bych si přála, aby si každý zažil to, čím jsem si prošla já. Já prostě VÍM, že by to pomohlo mnoha lidem otevřít se naplno životu i tomu, co přináší. Aby žili šťastný, naplněný život. Protože to je jeden z hlavních důvodů, proč jsme tady.

Poslední kolečko plné sdílení bylo prokládané lektorovými vhledy životního úkolu každého jednotlivce. Vrátil se zpět k našim pozitivním vlastnostem. Protože všechny tyhle cnosti vyvěrají z naší podstaty, naší esence, našeho talentu, našeho životního poslání. Je to vlastně odpověď na otázku: "Proč jsme tady?" A to je druhý zásadní důvod k pochopení. Ať už je nám to dáno nějakou silou. Nebo si to sami vybíráme. Tohle nechám na Vás. Já to vnímám, že jsem si to sama vybrala. Tohle životní poslání bylo mojí osobní volbou. A proč jsem tady já? Abych přinášela světlo. Světlo do míst, kde je největší tma. Abych ukázala svou vlastní existencí, že i v té nejčernější tmě je světlo. Tím jsem schopna vyvést lidi z utkvělé představy, že všechno je blbě. Jeden můj hodně blízký člověk mi před nedávnem řekl, že když se na mě podívá, vidí ve mě světlonožku. Tehdy jsem se tomu smála a úplně nevěděla, co tím myslí. V kolečku jsem věděla už naprosto jasně. Je to velká zodpovědnost vůči sobě i společnosti. Je to ale i velká úleva, protože každý z nás cítí, k čemu je předurčen. Jen tomu nevěří, možná nechce věřit, často s tím i bojuje. Ale je jen na nás, jak se k tomu postavíme.

Tím můj učitel uzavřel pomyslný kruh. A tím uzavírám i já svůj článek. 


Nikol Bogdanová
Terapeutka a průvodkyně